Historie plemene

Historie plemene

Původ tohoto pracovního plemene sahá až do roku 1200 př.n.l., kdy se jeho předkové objevili na waleské půdě. Stalo se tak díky Keltům, kteří území dnešní Británie osídlili. Název corgi pochází z waleštiny a lze ho přeložit jako "zakrslý pes". První písemné zmínky o corgim pocházejí z 10. století našeho letopočtu, kdy byl tento pes na waleském venkově běžně využíván,  jako pes hlídací a pes k pasení stád skotu a ovcí. Corgi je řazen mezi  honácké psy .V průběhu vývoje plemene se vytvořily  dvě varianty tohoto plemene, Pembroke a Cardigan. Tyto varianty byly později, v roce 1934, uznány jako dva samostatné typy a bylo zakázáno jejich vzájemné křížení.Populární je chov corgi ve  Velké Británii, také  v USA a v západní Evropě.Není tajemstvím ,že corgi je oblíbebým plemenem britské rodiny a zejména královny  Elisabethy II.

Asi poprvé se korgiové na veřejnosti objevili v roce 1892 na pasteveckých zkouškách ve Walesu, poté v r.1896 na zemědělské výstavě. Bohužel na obou akcích zůstali bez povšimnutí a na chvíli tak trochu upadli v zapomnění.

V současné době chovatelé těchto dvou plemen spolu úzce spolupracují, ale nebylo tomu tak vždy. Oba názvy vycházejí ze jmen dvou hrabství. Hrabství Pembroke se rozkládalo na jihu Walesu a Cardigan na jeho západním pobřeží. Chovatelé obou jmenovaných hrabství měli jinou představu o vzhledu velškorgiho (především co do délky ocasu), a nikdo nechtěl ustoupit ani hledat kompromis. Trvali na uznání dvou plemen, tedy i dvou samostatných standardů. Po osmi letech tahanic anglický Kennel Club uznal corgiho, jako dvě samostatná plemena. Tedy velškorgi-pembroke a velškorgi-cardigan. První jedinec velškorgi zaregistrovaný Kennel Clubem byla fena jménem Rose, která je zároveň považována za pramáti snad všech korgiů.

Dodnes se kynologové nemohou dohodnout, zda původ corgiho sahá do roku 1800 př.n.l. k Goidelům, nebo k Piktům, či snad ke Kymrům ve 4.století př.n.l.. Podle keltského názvu, pokud se přikloníme k myšlence, že se o keltský název jedná, lze soudit, že corgiho po Evropě "rozšířili" Keltové již roku 1200 před n.l.. Také můžete narazit na informaci, že se toto plemeno do Walesu dostalo "až" za vlády Jindřicha I. v roce 1107 s vlámskými tkalci, kteří si je přivezli ze své domoviny jako pastevecké psy. Samozřejmě kterýkoliv z názorů může být pravdivý, avšak kde je "opravdová historická pravda" se dnes, stejně jako u většiny jiných plemen, nikdy nedozvíme. Každopádně - velškorgi pembroke a velškorgi cardigan jsou bezpochyby prastará pastevecká plemena, která se však vyvíjela samostatně. K jejich vzájemnému křížení docházelo víceméně náhodně, a to až v 19.století.

Ani název corgiho nezůstal ušetřen všemožných rozborů "slovaznalců". Tak například: "Cor" znamená trpasličí nebo skřítek (k velškorgimu se vztahuje krásná báje o minilidičkách, kde velškorgiové byli jejich minikoně), "Gi" je jednoduše pes. Dále "Cor" může znamenat něco hlídat, nebo také irsky ovce, dokonce i kravská stáj. Naproti tomu "Corgi" je také v překladu šibal (což snad nejvíce vystihuje jeho povahu). Velšské obyvatelstvo, (kde "začínal" a kde se vyskytoval v nejpočetnějším zastoupení) mu odpradávna říkalo "korgi". A to mu zůstalo dodnes. Také býval znám pod názvem "heeler", ale tento název již upadl takřka v zapomnění.

Prvního jedince velškorgi pembroke, který následně působil v chovu, se po velkých komplikacích a nezdarech povedlo začátkem sedmdesátých let do naši republiky dovézt Vladimíru Mojžíšovi (chovatelská stanice Moravia Mefistofeles). Jednalo se o fenku barvy black and tan Ynghariad-i-Weichsel, které se "důvěrně" říkalo Olma. Ta byla poprvé nakryta holandským psem Merry Souvereing Miijoho a 11.9.1974 se tak, i když s komplikacemi, narodil první český vrh plemene velškorgi pembroke. Druhý vrh této fenky byl o rok později, v prosinci 1975, kdy se narodilo 7 štěňátek, ale bohužel fenka po těžkém porodu uhynula. První krycí pes, který k nám byl importován se jmenoval Vaarwel Sheerin (manželů Králových). Velkým přínosem pro český chov byla další importovaná fena jménem Roja Sheerin. Koncem sedmdesátých let přílivem nových jedinců tohoto plemene v červené a v sobolí barvě do naši republiky, se barva black and tan z našeho chovu začala vytrácet. Nyní u nás (prozatím) můžeme vidět velškorgi pouze v barvě červené, sobolí (i s bílými znaky) a ojediněle i v barvě tricolor. První jedinec plemene velškorgi cardigan byl do české republiky dovezen ing.Ivanou Jakubcovou v r.1990. Jednalo se o fenu Morgan Egger Mokronog. První český vrh cardiganů, a to v barvě žíhané s bílými znaky byl odchován  v r. 2000 MVDr. Lenkou Černou z Dolních Kounic u Brna.

Každopádně i corgi potřebuje správnou socializaci a důslednou výchovu, aby jasně a včas poznal, které místo v tzv. žebříčku hierarchie je jeho, neboť přestože se rychle všemu učí a má rád "své lidi", dokáže být pěkně tvrdohlavý, především co se postavení v rodině týče

Jejich kuriózní vzhled připomínající spíše voříška či lišku, než-li nějaké luxusní plemeno, není důvodem proč si ho lidé kupují. Jeho největší předností je totiž výborná povaha. Je psíkem doslova veselým, který z celého srdce miluje a pečuje o svou rodinu, především o děti. Hodí se do jakkoliv velké rodiny, avšak za předpokladu, že si i na něj rodina udělá dost času a nebude ho mnohdy nechávat doma samotného. Také nenáročnost, bystrost, velká učenlivost a přítulnost z něj dělají ideálního rodinného psa. Je absolutně bez agrese i bez ustrašené bázlivosti. Mezi chovateli můžete zaslechnout v tom nejlepším slova smyslu oslovení corgiho "ušatá liška". Je doslova nenápadný a milý, ale také zvědavý. Někdy by se pembrokovo sebejisté chování dalo nazvat spíše troufalým. Cardigan je  klidnější. Jejich mimořádná inteligence má za následek samostatné řešení mnohých problematických situací. Je neobyčejně trpělivý, což je další jeho velké plus. Dnes jsou převážně drženi jako psi společenští, ale kdo by chtěl využít jejich ohromující pastevecko-honácké vlastnosti, jistě nebude litovat

I přes své krátké nožičky je rychlý a čiperný, proto je i výborným partnerem jezdcům na koni, orientačním běžcům, nebo turistům každého věku. Ale i bez aktivního sportování může být corgi šťastný. Rád se uvelebí v křesle u televize, nebo bude chodit na zdravotní procházky s babičkou. Protože corgiové mají  sklony k tloustnutí, potřebují alespoň zmíněné procházky. Právě především obezita může způsobit stejně jako u basetů či jezevčíků, problémy s páteří. Proto bydlíte-li ve vyšším patře bez výtahu, toto plemeno nelze doporučit, neboť příliš častá chůze po schodech může vyvolat komplikace. Zkrátka poměrně dlouhá páteř není "stavěná" na skákání a časté zdolávání výškových rozdílů.

Také rádi plavou a jsou velmi otužilí. Většina jedinců nemá sklony k toulání ani prohánění divoké zvěře. Dokáží však lovit potkany a další větší hlodavce. Jsou dokonce i vynikajícími stopaři a ač se to může zdát neuvěřitelné, mohli by skládat zkoušky z výkonu stejně, jako např. malý knírač. Je výborným hlídačem a i přes svůj malý vzrůst se snaží bránit svěřený majetek a obydlí. Přesto zbytečně neštěká.

Výška pembroka je 25,4 - 30,5 cm, hmotnost psů je standardem stanovena do 12 kg u fen do 11 kg. Avšak v současné době velškorgi běžně váží kolem 18 kg psi a 15 kg feny. Cardigan je o něco málo vyšší než-li pembroke (za ideál je považováno 30,5 cm), ale také jeho tělo je delší. Přesto proporce a vzhled obou jsou velmi podobné.

Nosní houba je černě zbarvená, uši mají vztyčené, široko nasazené, cardigan je má o něco větší, a také jejich vrcholky má více zakulacené. Oči corgiů jsou krásně jasné, velké, poměrně daleko od sebe posazené a pokud možno tmavé. Modrá nebo modře žíhaná barva duhovky je povolena pouze u jedinců zbarvených blue merle. Oční víčka musí být vždy tmavě pigmentovaná. Skus přichází v úvahu pouze nůžkový. Široká hruď a zdůrazněná hrudní kost jsou pro velškorgi velmi typické. Končetiny, krátké, silné a bez tzv.paspárků, tlapy lehce vytočené směrem ven. Hřbet rovný, v jehož úrovni má cardigan nasazen ocas, který se "podobá ocasu lišky", a je tak dlouhý, že se dotýká, nebo skoro dotýká země. Je-li pes v klidu, je spuštěn dolů, pohybuje-li se, je nesen výše nad hřbetem, ale nikdy nesmí být stočený nad zádí. Na rozdíl od cardigana se pembroke často rodí již bez ocásků. Většinou se dává přednost "přirozeně krátkému ocásku". Je však i několik chovatelů, kteří ocásky nechají vždy takové, s jakými se pembrokové narodí. Přesto jsou i tito jedinci posuzováni "stejně" jako pembrokové bez ocásku, neboť v zemích EU platí absolutní zákaz kupírování ocásků. Srst s hustou podsadou je u obou plemen dokonale rovná (nikdy ne vlnitá), středně dlouhá, někdy kratší, a to zejména srst cardigana. Vždy spíše tvrdá, u cardigana vždy tvrdá, ale ani u jednoho drátovitá či naopak vyloženě měkká. Barva srsti pembroka: červená ve všech odstínech, sobolí (s bílými znaky či bez nich), black and tan (nebo-li černá s pálením) a v neposlední řadě tricolor (černá, bílá, pálení). Cardigana můžeme vidět v barvě červené všech odstínů, sobolí (s bílými znaky či bez nich), tricolor, black and tan, blue merle (nebo-li mramorová) a  hnědá s žíháním (event. včetně bílých znaků). U cardigana rozsah bílých znaků může být, a většinou bývá větší, než-li u pembroka. Nikdy nesmí bílá barva převládat.

Jeho údržba je snadná. Srst postačí jednou týdně pročesat. Díky její struktuře nikdy neplstnatí. Srst velškorgiho je odolná jakémukoliv počasí, proto ani déšť ho z míry nevyvede. Někdy je zapotřebí obrousit či ostříhat drápky. Může být držen jak v bytě, tak venku, ale v žádném případě se nejedná o "psa k boudě". Potřebuje být velmi často v těsném kontaktu s rodinou, jinak je velmi nešťastný.